Psychologické strategie pro běžce
Jako sportovní psycholog mám proti ostatním běžcům výhodu, kterou při závodech i během předzávodní přípravy cíleně využívám. Tím, že rozumím psychologii běžce, často dokážu porazit své soupeře pouze „hlavou“. A jelikož ze mě poslední dobou klienti čím dál častěji tahají rozumy ohledně mých psychologických strategií, rozhodl jsem se o ně podělit s ostatními. Snad je nebudete v závodě používat proti mně 😃
Před závodem
Přišel jsem si na to, že vyšší věk ve sportu může být i výhodou. Jak se moje výkony s věkem postupně zhoršují, bývám před závodem daleko klidnější. I když občas ještě mívám nějakou šanci na dobré umístění, nijak se tím nestresuji. Nestanovuji si cíle spojené s umístěním. Zejména u delších závodů se spíš podívám na průměrné tempo závodníků v předchozích ročnících. Podle něj a podle své aktuální formy si pak nastavím své cílové tempo, které se v závodě snažím držet. Většinou mi kvůli tomu na startu všichni utečou, protože se nechají strhnout, ale mně potom zas těší, jak v průběhu závodů jednoho po druhém zpátky předbíhám.
Na závody nijak zvlášť nepřipravuji. Pokud se jedná o dlouhý závod, třeba stovku, zběžně si na mapě projdu trať, ale už nestuduji videa z předchozích ročníků a většinou si z trati zapamatuji tak dva tři milníky na cestě. Občas to bývá i nevýhoda, protože někdy zjistím až na trati, že jsou občerstvovačky hodně daleko od sebe, nebo že musím těsně před cílem ještě nastoupat dalších pět set metrů do výšky. Ale zase jsem na startu v naprosté pohodě. Nedávno jsem se před startem díval na hodinky a měl jsem tep okolo padesáti úderů za minutu.
V závodě
Dobře si uvědomuji svoje slabiny a přednosti. Vím, že moc nedávám dlouhé monotónní rovinaté úseky, ale do kopce se dokážu držet i běžců o třídu lepších a z kopce v terénu uteču skoro každému. Takže místo toho, abych neustále soupeřil s ostatními běžci a snažil se je docvaknout, vybírám si čas nástupu podle terénu. V kopci se na běžce zavěsím a čekám. Teprve pár desítek metrů před vrcholem přidám, soupeře předběhnu a z kopce to pak pustím naplno.
Soupeře pečlivě sleduji. Všímám si, jestli se otáčí a kontroluje si odstup. Zajímá mě, nakolik mění tempo. Obojí jsou pro mě neklamné známky únavy. Teprve když vidím, že je běžec unavený, tak zaútočím. I když jsem na začátku tvrdil, že si snažím držet tempo, tady to neplatí. Když nastoupím, tak naopak přidávám a snažím se běžet rychleji, dokud protivníkovi nezmizím za nějakou terénní nerovností. Vím, že jakmile se jim ztratím z dohledu, drtivá většina běžců zpomalí. Samozřejmě se neohlížím, ani když jsem už hodně unavený, abych protivníkům nedal podnět k novému útoku.
Krize
Dobře jsem se naučil zacházet i s krizemi. Už vím, jak u mě nastupuje krize a často ji poznám dlouho předtím, než se naplno projeví. Zpočátku to jsou jen poraženecké myšlenky, které problikávají hlavou, ale když je dokážu podchytit už v počátcích, umím se jich zbavit. Mám v zásobě několik formulek, které, když si je sám pro sebe nebo i nahlas vyslovím, přeruší tok negativních myšlenek. Bohužel je tady nemohu reprodukovat, protože výrazy, které používám, nejsou zrovna květinové 😉
Ve chvíli, kdy krizi nestihnu udusit v zárodku a rozvine se naplno, sebeinstruktáž na mě už nefunguje. Naštěstí jsem si ověřil, že zaručeným prostředkem, který na mě platí skoro vždy, je jídlo. Jakmile začnu něco žvýkat, krize pomine, nebo se její příznaky aspoň utlumí. Když ovšem ani jídlo nepomůže, poslední strategií je rozdělit si zbytek trasy na malé úseky. Nepřipustím si, že mám před sebou třeba ještě padesát kilometrů. Místo toho sám sebe dokážu přesvědčit, že zbývá doběhnout jen k další kontrole nebo občerstvovačce. A pak zase k další.
Dřív jsem si dokonce dlouhé tratě rozkouskoval na několik menších gpx souborů, aby mě hodinky nestrašily obrovskými vzdálenostmi, které mi zbývají do cíle. Teď už si ale dokážu trať rozdrobit jenom v hlavě, přestože na displeji vidím celkovou vzdálenost.
Po závodě
Pokud mám za sebou delší závod, 50 km a víc, dopřávám si odpovídající odpočinek. Dřív jsem se pokoušel sekat jeden závod za druhým, v současnosti jich do roka běžím tak osm až deset. Takže třeba týden nebo i delší dobu po závodě prostě neběhám. Věnuju se turistice nebo pohodovým kompenzačním sportům, které si moc užívám, protože mi na ně v tréninku nezbývá tolik času.
Tohle jsou tedy ve zkratce moje běžecko-psychologické strategie. A co vy? Jaké strategie se osvědčily vám? Podělte se o ně v diskusi.
👉 Chcete své sportování posunout o úroveň výš? Zkuste to se sportovním psychologem.
